Miluji, když mi ho tam vráží dva chlapi najednou. Dokážu se u toho udělat několikrát za sebou. Už jen to, když na to myslím, mě to přivádí k šílenství…… Chceš si mě poslechnout?

Manželství ano, či ne?zpět

Manželství je konec lásky. A také kvalitního sexu. To si říkají mnozí pánové (a v dnešní době i dámy) a bojí se vlézt do chomoutu jako čert kříže. Je to ale skutečně pravda? Je manželství opravdu institucí, která zabíjí všechno to hezké, co na vztahu bylo? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Manželství samo o sobě totiž žádný ideál zhroutit nemůže. Vše je v náslidech. A jak k nové situaci po svatbě přistoupí my, takové to i budeme mít. Inu, jak zpívá kapela Chinaski - jaký si to uděláš, takový to máš...
Petr žil se svojí přítelkyní Veronikou již nějakých pět let ve společné domácnosti. Nejprve v pronajatém bytě, za který platili nekřesťanské peníze, ale ani finanční nouze jim nezabránila v pohodovém a hodnotném vztahu. Pak se rozhodli, že než strkat peníze do kapes jiných, raději si pořídí vlastní byt na hypotéku. A stalo se. Na kraji Prahy vzniklo jejich »hnízdečko lásky«. Vše směřovalo k oltáři. A brzy se před ním také ocitli. Slíbili si věčnou lásku až za hrob. Jenže Veronika se po svatbě změnila. Najednou už se přestala snažit. Petra měla jistého a podle toho se chovala k němu i k pracím v domácnosti. Nedbale a nepozorně. Ani milostných radovánek si již pár neužíval. Zkrátka proto, že je Veronika odmítala. Nastala noční můra, které se bojí řada chlapů. A ze strachu, že se jejich vyvolená, jistá si svým novým postavením, změní k nepoznání, se raději nežení.
Pojďme se ale na celý problém podívat trochu komplexněji. Nikdo se totiž neptal Veroniky, jak to celé cítila ona. Jestli se náhodou nezměnil i její »drahoušek«. Příčinou rozvodu totiž bývají vždy chyby na obou stranách. Snažil se i Petr jako předtím? Tuto odpověď se nedozvíme, protože příběh jsme převyprávěli očima muže, který se nám s ním onehdy svěřil, zatímco Veroničin pohled na věc bohužel neznáme.
Avšak už jen z logiky věci přece platí: proč by si měla být žena najednou svým partnerem jistá? Že má v šanonu oddací list a na ruce snubní prsten? Vždyť je to hloupost. Papír se dá vždy roztrhat a prsten zahodit - obrazně řečeno. Přece nebude chtít riskovat rozvod a to, že muž najednou začne hledat štěstí jinde. Vždyť pokud se ten doopravdy zamiluje, bude mu jedno, i kdyby byl tisíckrát ženatý. Vztah rozbije tak jako tak. Proto nedává smysl, že by se měla žena nějak radikálně změnit po svatbě. Řada mužů ale potvrzuje, že to zažili na vlastní triko.
Kde je zakopaný pes?
Část z oněch zklamaných pánů (ale platí to i pro dámy) se svou partnerkou (partnerem) před obřadem nežila. A to je první klíčový problém. Psychologové stále více uvádějí doporučení, aby si oba partneři před »spojením« u oltáře vyzkoušeli společný život, kdy se budou minimálně rok vedle sebe probouzet, i bok po boku usínat. Ono je totiž jednoduché vidět se párkrát do týdne na večeři, v kině a o víkendech v posteli. Ale až teprve lidé poznají, jaké je to žít s tím druhým i ve dnech nezalitých sluncem, potkávat svého milého či milou absolutně bez nálady (což občas postihne každého), nakvašeného z práce či unaveného a zralého jít do hajan (ačkoli protějšek si jako na potvoru chce povídat), a tyto problémy překonají, pak teprve by mohli začít uvažovat o svatbě, protože jsou připraveni na každodenní realitu.
Asi namítnete, že případ Petra a Veroniky je úplně z jiného soudku. Ti přece spolu dlouho žili a ke změně v chování a postoji partnerky došlo až teprve po svatbě. Nevylučuji, že něco takového bylo opravdu možné. Že dotyčná byla tak prosta duchem, že veškeré své životní cíle směřovala k jednomu jedinému bodu, a když ho dosáhla, cítila se jako vítěz. Jako by doběhla do cíle pro olympijské zlato, a teď už přece nemusí trénovat, když ten titul má.
Určitě ale tento postoj ženy není žádným pravidlem, naopak vězte, že ze své praxe znám valnou většinu opačných případů. Na příkladu Petra a Veroniky jsem ale chtěl ukázat, že nelze dělat závěry a odsuzovat instituci manželství jen na základě vyprávění jedné strany. Pokud si neposlechnete pocity, zklamání a splíny té druhé, nikdy si neuděláte ucelený názor na podstatu problému.
Pokud vám tedy zklamaní a tak trochu zahořklí kolegové radí, abyste se nikdy neženili, neposlouchejte je. Stejně jako je každý vztah jiný a nelze převádět poznatky z toho, jak to mezi sebou mají sousedi, do konkrétní reality prožívané na vlastní kůži, tak je i každé manželství naprosto odlišné, protože ho tvoří naprosto odlišní lidé.
Jazýček na vahách?
Důležitější je přemýšlet o tom, co udělat, aby všechno klapalo, a nebát se toho, co by se mohlo stát kdyby. To máte, jako by Roger Federer nechtěl jít hrát na kurty Wimbledonu, protože by se bál, že ho někdo porazí. Naopak. On se připraví, co nejlépe to jde, na travnatý povrch i na soupeře z pavouka a vyrazí do boje. I my se proto místo zbabělého vycouvání raději co nejlépe připravme na manželství a snažme se pavoukem procházet až do vítězného finále, tedy do konce života stráveného bok po boku. Tu s většími, tu s menšími problémy. Ale pořád bok po boku. Vždyť i ten Roger Federer na cestě za wimbledonskou trofejí nemůže vyhrát každý set, a už vůbec ne každý míček.
Co tedy udělat pro dobro věci? Pro to, aby naše »tenisová pouť« neskončila dvojchybou hned v prvním kole?
1) Manželství není polepšovna, není to převýchovná instituce. Chybu dělají ti, kteří si berou alkoholika a myslí, že ho převychovají. Stejně jako ti, kteří se domnívají, že změní děvkaře či ženu čilou v rozkroku. Musíme být přesvědčeni o tom, že chceme toho druhého mít takového, jaký byl před svatbou. Ano, i alkoholik se může vyléčit a děvkař usadit, ale dokud k tomu nedojde před obřadem, raději žádný nepořádejte.
2) Manželství musí být symetrickým vztahem. Stejně jako každé partnerství muže a ženy. Ale tady jde ještě o jednu věc: neměli byste k sňatku svolit jen proto, že vás do něj neustále tlačí váš protějšek. Dokud nebudete vy sami stoprocentně přesvědčeni, že se svou partnerkou (či partnerem) chcete a můžete být celý život, neříkejte »ANO«. Ale rozhodně neodmítejte manželství jen z obavy, abyste nedopadli jako váš kamarád, který už se potřetí rozvedl. V tomto případě musí znít otázka jinak: chci být s ní (ním) až do smrti? Umím si vůbec představit, že se přenesu přes všechny jeho povahové rysy a případné špatné vlastnosti? Pokud na obě otázky odpovíte kladně, jděte do toho. Ten papír, o kterém mnozí pejorativně tvrdí, že je to jen »pouhý papír«, má totiž jednu magickou sílu. Když přijde nějaký velký problém, a ty se mezi lidmi stávají, ať se mají sebevíc rádi, nebudete ho řešit radikálním rozchodem, ale budete se zamýšlet, zda by vám ty následné rozvodové tahanice stály za to a zda není lepší raději najít zpět cestu k tomu druhému. Tím je totiž postaráno o jeden důležitý předpoklad: totiž že člověk ve vypjatých chvílích bude hledat více cest k tomu druhému než od něj.
Pokud se chcete s druhým rozejít, důvod si vždycky nejdete. A pokud s ním chcete zůstat, taky si důvod vždycky najdete. Ale pokud si nejste stoprocentně jisti, může být onen papír jazýčkem na vahách. Možná že zachrání něco, čehož rozpadu byste pak za čas hrozně moc litovali.
3) S každým z nás je to občas k nevydržení a čas od času jsme protivní i sami sobě. Ale pokud to nastane, nemůžeme ze svého těla vyskočit, musíme se sebou žít 24 hodin denně. No a podobné je to s manželstvím: je třeba přijmout toho druhého za svoji součást a s tím ruku v ruce i jeho slabší chvilky. A vedle toho si uvědomit, že i my máme takové okamžiky, kdy nejsme onen ideál a že to s námi občas má těžké i náš partner.
Bůh, či ďábel?
Je tedy manželství dílem božím, jak se to rádo hlásá, nebo dílem ďáblovým, jak namítají oponenti? Ani jedno ani druhé. Manželství je dílem člověka. A teprve jeho chování, životní postoj, psychická připravenost i ochota řešit problémy mohou ze svazku dvou lidí učinit ráj nebo peklo. Andělem nebo ďáblem je v tom případě vždy jen a jen člověk sám…
Převzato z časopisu Patriot 11/2009

ID / Jméno:

Heslo: